Vstupním materiálem pro výrobu biče je tzv. Manilová hůl ( Calamus manillensis – manilský, neboli španělský) rákos. Název poukazuje na filipínský původ použité rostliny. Ta je velmi pružná a má pevnou vnější část, přičemž vnitřní část je měkká. Přesně takový má být správný bič – lehký, a to i pokud se jedná o dlouhý bič, s širokým pohodlným úchopem, pružný a přitom odolný proti zlomení. Správně zvolený materiál a vhodná technika opracování je tajemstvím správného biče, přičemž k žádným z těchto úprav není zapotřebí stroje, pouze šikovnosti.

K vytvoření špičkového biče se rozdělí dřevo na 4 části. To vypadá na pohled snadné, než se to ve skutečnosti vypadá. Jak je možné, že Killerští výrobci bičů přišli na to, že nejvhodnějším materiálem na výrobu bičů bude toto exotické dřevo? To se dostalo do Hamburku na zaoceánských lodích, kde si ho všiml jeden výrobce bičů. Než se objevil tento manilský materiál, používal se na výrobu bičů jasan. Ten se v lese pokácel a dřevo se zatočilo do tohoto tvaru (viz video 4:54). Nevhodnější větve byly ty dole u  kmene. I v malých výrobnách byly jednotlivé kroky výroby bičů rozděleny mezi pracovníky – jeden pouze hobloval, další pouze lakoval, jiný obsluhoval zařízení. Pomocí tohoto zařízení (5:54) lze dosáhnout tenkého tvaru biče, aniž by byla narušená pevná sklovitě lesklá vnější část, jelikož ubírá materiál pouze z vnitřní strany. Než se tyto čtyři ztenčené pruty sklíží, seřízne výrobce vnitřní hranu, která vytvoří prostor pro kovové tělo, které se do biče vloží. Příze na kovovém těle zajišťuje větší pevnost v ohybu. Klih ze zaječí kůže se musí před klížením rozehřát, protože jinak je tuhý.

Pro kompletaci biče neexistuje jiná ani lepší metoda, než prosté opletení. Existují biče, které se používaly více než 100 let a pořád jsou ve zcela bezvadném stavu. Takové trvanlivosti lze dosáhnout, pouze pokud výrobce biče použije při oplétání biče přízí velkou sílu v tahu. Byly časy, kdy výroba bičů existovala jako výuční obor trvající 3 roky, údajně tomu tak bylo od roku 1848, kdy bylo knížectví Hohenzollern začleněno do Pruska.

Za mě (v letech 1930 – 1938) se již nejednalo o učení, pravděpodobně proto, že zaměstnavatelé měli strach, že když člověk dostane výuční list, budou mu muset platit větší plat. Aby k tomuto nedošlo, celé toto učení poněkud upadlo v zapomnění. Současně místní důsledně dbali na to, aby do vesnice nepřišel jiný obor, který by toto řemeslo vytlačil. Minimální mzda byla 52 feniků, v jiných oborech se ale platilo i 80 feniků nebo 1 marka. Proto tak přísně dbali na to, aby se zde jiné řemeslo nepraktikovalo. Přitom výrobou bičů si člověk nikdy moc nevydělal. A to se pracovalo i po večerech, muži hoblovali nebo klížili a ženy háčkovaly čabraky na koně.

Většina výrobců bičů měla rodiny. Vedle tohoto řemesla se věnovali také zemědělské činnosti a  finančně vycházeli poměrně těžko. Ani oplétáním se toho moc vydělat nedalo, 10 feniků za jeden uháčkovaný kousek, který trvalo vytvořit dobrou hodinu. Jenom pro představu – pivo stálo tehdy 20 feniků. I dívky pracovaly od útlého věku.

Netuším, kolik tehdy existovalo různých bičů. U nás jich bylo 25 druhů.

U nás jich nebylo tolik, byli jsme rodinný podnik. Tolik jsme jich nevyráběli, ale takových 20 asi ano. Kolik různých bičů tehdy existovalo, není nikde zaznamenáno. V Killeru se ví o 250 různých druzích. Každý měl svůj účel určení. Například existovalo zákonné nařízení, které určovalo pro každý dopravní prostředek odpovídající druh biče. Na poli se používaly ty nejjednodušší, do kostela se jezdilo s  hodnotnými biči. Častokrát byly vnímány jako ozdoba, symbol postavení, moci a bohatství.

Tento bič z tvrdého materiálu (11:54) byl nejlepší a nejdražší. Pozná se to podle jeho pružení při prohnutí. Toho lze dosáhnout pouze důmyslným hoblováním.

Největší poptávka byla po jednoduchých levných bičích, které šlo vyrobit rychle na hoblovacích strojích. Nevýhodou bylo, že touto technikou se odstranila i pevná vnější část, což je právě ta část tohoto manilského materiálu, která propůjčuje biči pružnost a odolnost proti zlomení. Tím se tyto biče liší od bičů z tvrdého materiálu. Hotový sklížený bič z tvrdého materiálu je na spodním konci široký 14 mm. To je na úchop málo a tento problém se vyskytuje u všech bičů. Je tedy potřeba úchop rozšířit, či nějakým způsobem nadsadit. Výsledný úchop by měl být široký asi 25 mm, aby seděl pohodlně do ruky.

Například se dá běžný bič dole čtyřmi nástavci a čtvercovými vložkami rozšířit. Taková konstrukce zpravidla nevyužívá vzácného manilského dřeva, nýbrž bukového dřeva. Tažným nožíkem výrobce biče vytvoří hladké plochy a jednotlivé části k sobě sklíží. Opracování nástavců a hole u tvrdého biče je stejné. Pak je výrobce opatrně a důkladně sklíží, v tomto místě biče totiž působí při používání nejsilnější fyzikální síly. Tvrdý bič je na výrobu obecně složitější. Nejdříve se zhoblují do hladka pouze dvě protilehlé plochy a sklíží se nástavce. Až po zaschnutí se postup opakuje u dalších dvou protilehlých ploch. Existuje ještě jiná konstrukce biče (tzv. bič z točené hole, která existovala ještě dávno předtím, než se manilské dřevo dostalo přes indický oceán do Evropy. Používá se na ni jasan. I v tomto případě se dřevo do kříže po své délce rozřízne, ale pouze po místo úchopu. Značné množství vnitřní hmoty se odhobluje a vytvoří se tak hladké plochy. Tato činnost vyžaduje zvláštní vědomosti a šikovnost. I tento bič má v sobě kovové tělo. Vodní pára se postará o to, že jednotlivé opracované části biče změknou jako guma. (16:35) Pokud by výrobce teď udělal chybu, například kdyby otočil či zatáhl příliš pomalu nebo rychle, veškerá jeho snaha přijde vniveč. Oprava není možná. Po 24 hodinách v lisu se ustálí tvar spirály. Takovýto velmi pevný bič se používal třeba u volských zápřeží nebo při hnaní dobytka. I výše popsaný bič z tvrdého materiálu musí 24 hodin vysychat. Pak se hoblíkem zahladí přechod mezi tělem biče a ručkou, případně se vyhladí nerovnosti. Nakonec se brousí. Základ biče je tak hotov. Připevnění řemínku biče už nebývalo úkolem výrobce biče, nýbrž prodejce.

Jelikož měl bič také reprezentovat, byl různými způsoby zušlechťován, na čemž se často vůbec nešetřilo. Vytvářely se například různé oplety. Opletení 1,5metrového biče trvá stroji dobrých 10 minut. Takové závěrečné úpravy se však dělají pouze na velmi kvalitních bičích, jako je třeba bič z tvrdé hole.

Ve východním a západním Prusku existovalo mnoho velkoodběratelů, ti po válce v důsledku rozdělení země odpadli. To samozřejmě toto řemeslo zcela zásadním způsobem zasáhlo. Navíc se k tomu přidala motorizace. Dříve měl každý sedlák zhruba 6 koní a průměrně každý týden potřeboval nový bič. Opletení biče tvoří většinou pouze podvrstvu, na kterou jsou dále nanášeny další vrstvy, a to vždy bez použití štětce. První nátěr sestává obvykle z vody, přírodního barviva a trochy klihu. Válcovacím železem se zatlačí nátěr do tkaniny. Byli jsme chudá rodina. Rodiče mi řekli, Hleď, ať přineseš domů taky trochu peněz. Tak jsem již ve 12 letech pracoval od jedné do pěti v jedné výrobně. Dopoledne jsem byl ve škole. Platili mi 10 feniků za hodinu. Pogumování, jak se tento nátěr jmenuje, sestává z kašovité směsi, kterou se úchop barví. Než se bič nalakuje závěrečným lakem, výrobce na něj vyznačí jednak firemní logo, jednak dostane každý bič své razítko. Asi proto, že se to tak dělalo vždy, se nadále lakuje rukama, i když jsou látky obsažené v laku jedovaté. Tedy jak pro koho. Když jsme pracovali od rána od 8 do večera, chodili jsme večer domů úplně omámení. Žena se mě ptala, jestli jsem opilý. A já ji říkám ne, to je z toho laku. A podívejte, dnes je mi 90 let. Okrasným pracím na biči se nekladou žádné meze. Kromě nabarvení může být ozdoben kůží nebo paspulemi. V každém případě se na bič dává kovový „O“ kroužek a násadka, ta je obvykle poniklovaná, někdy může být dokonce postříbřená.  Když si uvědomíme, kolik práce se skrývá za výrobou jednoho biče, a že se jedná o kdysi masový produkt, který téměř každý potřeboval, je s podivem, že o tomto řemesle neexistují takřka žádné psané záznamy. Možná to souvisí s tím, že byl tento částečně rukodělný, částečně průmyslový výrobek vyráběn pouze na tak málo místech a proto vzal tak rychlý konec, alespoň co se týče tradiční výroby bičů. Kdo si myslí, že bičem je třeba zvíře šlehnout, aby naklusalo, je zcela vedle. Bič se používá k  naznačování pokynů, stačí se jím zvířete jemně dotknout a to už reaguje.

Za náhled do dílny vyrábějících biče, na používané nástroje a stroje, i vzácnou sbírku všemožných bičů vděčíme především Jürgenovi Simmendigerovi, vnukovi jednoho výrobce. Veškeré tyto materiály se nachází v muzeu bičů v Killeru.

Další zástupci řemesla: Linus Simmendinger (Vedoucí muzea, bývalý výrobce), Nikolaus Fischer (výrobce, až do poválečné doby, kdy jeho fabrika zavřela kvůli nedostatku zakázek), Friedrich Stadler se věnoval řemeslu nejdéle a to do roku 1969.

Ještě jednou nechali tito pánové toto řemeslo ožít. Nyní za sebou nechávají už jenom muzeum.